Obžerství

19. listopadu 2017 v 8:06 | Špekulka |  Když je jídlo silnější
Víte, já nikdy nebyla hubená.
Od malička jsem byla tlustá a až v pubertě jsem se vzpamatovala a začala na sobě makat. Vyšlo mi to a já byla šťastná.
Po porodu jsem se ale bohužel vrátila ke starým návykům a přibrala neuvěřitelných 40 kg. Za rok.
Říká se, že člověk se k takové váze neprožere jen tak.
Pokud člověk tohle udělá, někde v hlavě je problém.
A já věřím, že tomu tak je.
Po porodu jsem byla šíleně nervově vypjatá. Ne, nepatřím mezi ty matky, co se hroutí, když jim dítě v noci pláče. Šlo o to, že mě pronásledoval bývalý. Člověk, co mi odrovnal psychiku a kterého jsem se neskutečně bála.
Věděla jsem, že jím víc, než bych měla, ale netušila jsem, jak strašně zlé to je.
Když jsem šla rodit, měla jsem asi 75 kg. A když jsem se asi 14 měsíců poté vážila, měla jsem neskutečných 115 kg.
A nejšílenější na tom je, že dokud jsem neviděla svou fotku, vůbec jsem nevěděla, jak moc jsem nakynula.
Prohlížela jsem si fotky z oslavy prvních narozenin mého syna.
Co to sakra je za obludu???
To seš ty, milá Špekulko.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jak jsem to mohla dopustit?
Rozhodla jsem se, že s tím okamžitě musím něco dělat.
Už je to šest let a moje skóre? Současná váha 125 kg....

Vždycky si řeknu, že na sobě musím makat, že musím začít snídat (nesnídám), svačit (nesvačím) a obědvat (neobědvám).
Můj problém je, že jsem líná si ráno udělat snídani. Udělám snídani synovi, připravím ho do školy a na sebe kašlu. V práci svačím kafe a cigáro a když přijdu z práce, udělám synovi svačinu, kopnu do sebe kafe a pak se píšou úkoly, jde se ven... Pak se připravý večeře, uklidí se, vykoupe zvířátko, přečte se mu pohádka a je půl deváté. A já se vrhám na bílej sex.
Myšlenky na jídlo se mi honí hlavou celý den. To si dám a to si dám.... Už se na to těším...
Už jen to, že jím jednou denně je dost katastrofa. Ale to JAK jím, to je šílenství.
A já si nedokážu pomoct.
Začne to tím, že si dám zdravou večeři. Třeba tofu zapečené se zeleninou. Ale mám pořád hlad. Tak sáhnu po dietních sucharech. A pak si řeknu, že když jednou uklouznu, nic se nestane. A dám si čokoládovou tyčinku. A je to v hajzlu. Moje hlava přepne a nějaký hlas uvnitř na mě křičí, že to stejně nikdy nedokážu, tak nemá smysl se mučit.
A už to jede. Rohlíky s tvarůžkama, párky, salám, čokoláda, křupky, jablečný džus, škvarky... Sežeru vše, co mi přijde pod ruku.
Ze začátku vím, že to je špatně a neměla bych to dělat, ale moje rozumná část, která mě prosí, ať se nepřejídám v jisté chvíli umlkne a já nepřemýšlím. Jen jím. Čím víc, tím jsem spokojenější.
A když to prasáctví skončí a já mám konečně dost, přijdou výčitky. Samozřejmě doprovázené bolebřichem a pálením žáhy.

A takhle to jde den za dnem a já nevím, co s tím.
Někdy jsem schopná se držet, třeba dva týdny cvičit, jíst pravidelně, ale pak se vše vrátí k normálu. A vždycky to začne myšlenkou, že jedno uklouznutí mi neublíží....

Já vím, tohle je asi problém, který by mi měl pomoct vyřešit psycholog, ale bydlím půl hodiny autem od města a nemám na to čas. Vážně ne. Sice zatím ještě bydlím s bývalým, ale prakticky jsem na dítě sama. Vozím ho do školy i kroužků, chodím do práce a práci si nosím i domů, abych vydělala peníze navíc. A péče o syna mi zabírá hodně času. O mě se rodiče moc nestarali. Máma neměla čas a ten hmmm... Otec... Byl v jednom kuse na šrot. A já chci, aby syn měl jiné dětství. A tak s ním trávím hodně času, chci aby měl hodně pohybu, zdravé jídlo, výlety, zážitky.... Chci, aby měl co potřebuje a chci aby měl i nějaký nadstandart, protože já jako dítě neměla nic. Neměla jsem kolo, neměla jsem kloudné oblečení, ani zimní boty.
Někdy si říkám, že bych měla myslet trochu víc na sebe. Pořád se starám jen o ostatní a já jsem uštvaná a vyčerpaná.

Je ale pravda, že za to hodně může i fakt, že žiju s bývalým. Žít s ním je pro mě těžké, strašně moc se těším na leden, až se odstěhuje. Jeho přítomnost mě dusí. Navíc nemůžu dělat věci, co bych chtěla. Například relax a meditace. Pro něj je to k smíchu a vždycky mi to ofrflá. Takže o józe a meditační hudbě si můžu nechat jen zdát. Nemluvě o tom, že André Rieu mě dobíjí energií a zbavuje mě napětí. Ale s ním to dělat nemůžu. Protože pak jen chodí s čumákem nahoru a kroutí hlavou se slovy: "ježíší, to je p**ovina."
Nemůžu se kouknout na dobrý film, protože vždycky řekne to samé: "ježíší, to je p**ovina."
Takže Zlodějka knih, Všemocný, Jih proti severu, Počátek, Hrabě Monte Christo.... Všechno to jsou podle něj nesmysly. I když on to formuluje jinak. Jediné, co je podle něj v pohodě je Major Zeman a Četnické humoresky...

Bože, tolik se těším, až vypadne. Konečně se začnu věnovat sobě, nebudu mu dělat služku a budu dělat to, co těší mě. Budu moc meditovat a zase cvičit. Budu se moct dívat na filmy, které mám ráda a budu si moct pouštět muziku, co se mi líbí. Začnu znova malovat. Včera jsem po třech letech vzala do ruky skicák a tužku a bylo mi skvěle. Do půlnoci jsem si uvolňovala ruku skicováním.

Až ten blbec odejde, začnu znova. Vlastně... Už po malých krůčcích začínám, ale až se odstěhuje, upravím celý byt, namaluju si do něj obrazy a koupím pár dekorací, které mi on neschválil.
Už je to spoustu let, co jsem sobě samé neudělala radost a já jsem se rozhodla, že s takovým životem končím. I já si zasloužím být spokojená a věřím tomu, že až si dám do pořádku hlavu, budu schopná se svojí váze lépe postavit.
Nechci se přejídat. Už jen z té představy, kolik toho sním je mi zle.
Je to hnus, ale jakmile začnu, nedokážu přestat, dokud nejsem plná k prasknutí.
Už to takhle nechci.
Je to běh na dlouhou trať a je to tvrdý boj. Ale musím se tomu už konečně postavit a nevzdávat to pořád.
I můj syn by si zasloužil mít hezkou mámu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Briseis Briseis | Web | 20. listopadu 2017 v 16:47 | Reagovat

Zdravím tě :)

Na tvůj bůog jsem narazila úplně náhodou. Máme toho hodně společného.

Taky hubnu. Moje nejvyšší váha byla 121 kg a to je mi prosím 23 let. Taky jsem nikdy nebyla štíhlé dítko. Ze začátku jsem byla na základce nejvyšší a pak už i nejtlustší. Šikanovali mě a to člověku taky moc nepřidá.

Hubnout jsem se pokoušela už snad milionkrát. Ale až teď v říjnu jsem se konečně probrala, a s plnou silou a odhodláním jsem se rozhodla se sebou něco udělat.

Zatím se mi daří a já doufám, že se bude dařit i tobě.

Z tzv: uklouznutí, jsem měla taky strach. Ale zjistila jsem, že když si teď dám něco tučného, sladkého nebo slaného - jako odměnu za to, že jsem zhubla - nechutná mi to. Je to všechno na mě těžké a necítím se dobře.

Moc se těším, až budeš v klidu a začneš konečně myslet sama na sebe.

To že se staráš o všechny kolem sebe, je cise krásné a lichotivé, ale věř mi, oni by pro tebe nepohly ani malíčkem. Co si prostě nezařídí sám, to nemá.

Držím Ti pěsti :)

2 spekulinka spekulinka | 23. listopadu 2017 v 7:51 | Reagovat

Moc děkuji za milý komentář. Budu moc ráda, když se ke mně budeš vracet.
Držím ti pěsti, aby ti hubnutí šlo dál a aby jsi se dostala na vysněnou váhu ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama