Listopad 2017

Obžerství

19. listopadu 2017 v 8:06 | Špekulka |  Když je jídlo silnější
Víte, já nikdy nebyla hubená.
Od malička jsem byla tlustá a až v pubertě jsem se vzpamatovala a začala na sobě makat. Vyšlo mi to a já byla šťastná.
Po porodu jsem se ale bohužel vrátila ke starým návykům a přibrala neuvěřitelných 40 kg. Za rok.
Říká se, že člověk se k takové váze neprožere jen tak.
Pokud člověk tohle udělá, někde v hlavě je problém.
A já věřím, že tomu tak je.
Po porodu jsem byla šíleně nervově vypjatá. Ne, nepatřím mezi ty matky, co se hroutí, když jim dítě v noci pláče. Šlo o to, že mě pronásledoval bývalý. Člověk, co mi odrovnal psychiku a kterého jsem se neskutečně bála.
Věděla jsem, že jím víc, než bych měla, ale netušila jsem, jak strašně zlé to je.
Když jsem šla rodit, měla jsem asi 75 kg. A když jsem se asi 14 měsíců poté vážila, měla jsem neskutečných 115 kg.
A nejšílenější na tom je, že dokud jsem neviděla svou fotku, vůbec jsem nevěděla, jak moc jsem nakynula.
Prohlížela jsem si fotky z oslavy prvních narozenin mého syna.
Co to sakra je za obludu???
To seš ty, milá Špekulko.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jak jsem to mohla dopustit?
Rozhodla jsem se, že s tím okamžitě musím něco dělat.
Už je to šest let a moje skóre? Současná váha 125 kg....

Vždycky si řeknu, že na sobě musím makat, že musím začít snídat (nesnídám), svačit (nesvačím) a obědvat (neobědvám).
Můj problém je, že jsem líná si ráno udělat snídani. Udělám snídani synovi, připravím ho do školy a na sebe kašlu. V práci svačím kafe a cigáro a když přijdu z práce, udělám synovi svačinu, kopnu do sebe kafe a pak se píšou úkoly, jde se ven... Pak se připravý večeře, uklidí se, vykoupe zvířátko, přečte se mu pohádka a je půl deváté. A já se vrhám na bílej sex.
Myšlenky na jídlo se mi honí hlavou celý den. To si dám a to si dám.... Už se na to těším...
Už jen to, že jím jednou denně je dost katastrofa. Ale to JAK jím, to je šílenství.
A já si nedokážu pomoct.
Začne to tím, že si dám zdravou večeři. Třeba tofu zapečené se zeleninou. Ale mám pořád hlad. Tak sáhnu po dietních sucharech. A pak si řeknu, že když jednou uklouznu, nic se nestane. A dám si čokoládovou tyčinku. A je to v hajzlu. Moje hlava přepne a nějaký hlas uvnitř na mě křičí, že to stejně nikdy nedokážu, tak nemá smysl se mučit.
A už to jede. Rohlíky s tvarůžkama, párky, salám, čokoláda, křupky, jablečný džus, škvarky... Sežeru vše, co mi přijde pod ruku.
Ze začátku vím, že to je špatně a neměla bych to dělat, ale moje rozumná část, která mě prosí, ať se nepřejídám v jisté chvíli umlkne a já nepřemýšlím. Jen jím. Čím víc, tím jsem spokojenější.
A když to prasáctví skončí a já mám konečně dost, přijdou výčitky. Samozřejmě doprovázené bolebřichem a pálením žáhy.

A takhle to jde den za dnem a já nevím, co s tím.
Někdy jsem schopná se držet, třeba dva týdny cvičit, jíst pravidelně, ale pak se vše vrátí k normálu. A vždycky to začne myšlenkou, že jedno uklouznutí mi neublíží....

Já vím, tohle je asi problém, který by mi měl pomoct vyřešit psycholog, ale bydlím půl hodiny autem od města a nemám na to čas. Vážně ne. Sice zatím ještě bydlím s bývalým, ale prakticky jsem na dítě sama. Vozím ho do školy i kroužků, chodím do práce a práci si nosím i domů, abych vydělala peníze navíc. A péče o syna mi zabírá hodně času. O mě se rodiče moc nestarali. Máma neměla čas a ten hmmm... Otec... Byl v jednom kuse na šrot. A já chci, aby syn měl jiné dětství. A tak s ním trávím hodně času, chci aby měl hodně pohybu, zdravé jídlo, výlety, zážitky.... Chci, aby měl co potřebuje a chci aby měl i nějaký nadstandart, protože já jako dítě neměla nic. Neměla jsem kolo, neměla jsem kloudné oblečení, ani zimní boty.
Někdy si říkám, že bych měla myslet trochu víc na sebe. Pořád se starám jen o ostatní a já jsem uštvaná a vyčerpaná.

Je ale pravda, že za to hodně může i fakt, že žiju s bývalým. Žít s ním je pro mě těžké, strašně moc se těším na leden, až se odstěhuje. Jeho přítomnost mě dusí. Navíc nemůžu dělat věci, co bych chtěla. Například relax a meditace. Pro něj je to k smíchu a vždycky mi to ofrflá. Takže o józe a meditační hudbě si můžu nechat jen zdát. Nemluvě o tom, že André Rieu mě dobíjí energií a zbavuje mě napětí. Ale s ním to dělat nemůžu. Protože pak jen chodí s čumákem nahoru a kroutí hlavou se slovy: "ježíší, to je p**ovina."
Nemůžu se kouknout na dobrý film, protože vždycky řekne to samé: "ježíší, to je p**ovina."
Takže Zlodějka knih, Všemocný, Jih proti severu, Počátek, Hrabě Monte Christo.... Všechno to jsou podle něj nesmysly. I když on to formuluje jinak. Jediné, co je podle něj v pohodě je Major Zeman a Četnické humoresky...

Bože, tolik se těším, až vypadne. Konečně se začnu věnovat sobě, nebudu mu dělat služku a budu dělat to, co těší mě. Budu moc meditovat a zase cvičit. Budu se moct dívat na filmy, které mám ráda a budu si moct pouštět muziku, co se mi líbí. Začnu znova malovat. Včera jsem po třech letech vzala do ruky skicák a tužku a bylo mi skvěle. Do půlnoci jsem si uvolňovala ruku skicováním.

Až ten blbec odejde, začnu znova. Vlastně... Už po malých krůčcích začínám, ale až se odstěhuje, upravím celý byt, namaluju si do něj obrazy a koupím pár dekorací, které mi on neschválil.
Už je to spoustu let, co jsem sobě samé neudělala radost a já jsem se rozhodla, že s takovým životem končím. I já si zasloužím být spokojená a věřím tomu, že až si dám do pořádku hlavu, budu schopná se svojí váze lépe postavit.
Nechci se přejídat. Už jen z té představy, kolik toho sním je mi zle.
Je to hnus, ale jakmile začnu, nedokážu přestat, dokud nejsem plná k prasknutí.
Už to takhle nechci.
Je to běh na dlouhou trať a je to tvrdý boj. Ale musím se tomu už konečně postavit a nevzdávat to pořád.
I můj syn by si zasloužil mít hezkou mámu.

Rozchod

15. listopadu 2017 v 21:27 | Špekulka |  Deník
Velice se omlouvám za svou neaktivitu.
Jelikož jsem sama na dítě, mám drasticky málo času. A poslední týdny jsou náročné nejen časově, ale i emočně.
Asi před šesti týdny jsme se totiž rozešli s přítelem.
Víte, on mě celou dobu podváděl se starší paní ( a podstatně tlustější) a já už to neunesla.
Celé roky dělám svému drahému jen služku a on mi není schopen ani poděkovat. Natož aby mě třeba pohladil... Raději běží za tou svojí starou potvorou.
Pořád jsem před tím zavírala oči a lepila si nervy čokoládou... Kvůli malému.
Ale už jsem pochopila, že synovi bude líp, když budeme sami a bez hádek, než s tím blbem, co nám jen lže, půjčuje si od nás peníze a nevrací a dělá si z nás sluhy....
Už nemůžu, jsem vyčerpaná.
A on do toho chtěl dítě. Ale já řekla NE!!!
Proč bych měla dát dítě nekomu, kdo si mě neváží, neustále mi lže a není schopen po sobě ani uklidit talíř do dřezu?
A když můj drahý s definitivní platností pochopil, že potomek nebude, začal chlastat.
A to byla poslední kapka.
Můj teď už ex trvá na dítěti a přes to nejede vlak. Ale není mi schopen vysvětlit, proč ho tolik chce.
Doma mi s ničím nepomůže, jen dělá neuvěřitelnej bordel, synovi nepřečte ani pohádku, natož aby s ním třeba udělal úkol... K čemu jako chce další dítě, když o něj stejně ani nezakopne?

Ach jo, nemá smysl to řešit. Jsem unavená. Peníze, které jsem šetřila celý rok na Vánoce mi můj drahý prokakal. A ještě má tu drzost se tvářit uraženě....

V lednu se stěhuje a já zůstanu se synem sama. Bože, tolik se na to těšíme.

Já konečně budu mít čas i na sebe. Začínám zase cvičit a dávám si bacha, co jím. Jakmile Jeho Veličenstvo vypadne, začnu znova žít. Udělám nějaké změny v bytě, zkrášlím to tu. Nechám si udělat nový sestřih. Zavolám opraváře na věci, které mi roky slibuje opravit, Vymaluji synovi pokoj. A když už jsme u barev.... Začnu znova malovat! Od té doby, co jsem s Jeho Veličestvem jsem neměla štětec v ruce. Nebyl na to čas.
Musela jsem dělat služku.
Inu, nemusela...
Ale mám psychický problém a Jeho Veličenstvo to moc dobře ví- já potřebuji mít uklizeno. Nesnesu bordel. A Jeho Veličenstvo rádo rozlévá pivo, když má upito. A všeude se válejí lahve od piva, pivo je vylité na zemi, na gauči, na lince.... Jiná by mu to otřískala o hlavu, ale jí husa polykám slzy a uklízím.
Jsem vyčerpaná, protože když je doma ON, musím neustále uklízet a všechno mu připravovat.
Mamko, dones mi pivo.
Mamko, mám hlad.
Mamko, zapomněl jsem si něco v autě, seběhni schody a přines.
Mamko, ten koš je nějakej plnej...
Mamko utři to kafe, co jsem vylil...
Mamko dones mi kapesníky...
Mamko uvař mi čaj...

Je paradox že můj malý prvňáček ani zdaleka nepotřebuje tolik péče, jako ten dospělý mužský. Nebo snad "mužský"?
Jsem hrdá na to, jak syna vychovávám. V šestiletech po sobě uklízí nádobí, utírá prach, vysává, zametá a dokonce mi pomáhá s úklidem v koupelně. Je neuvěřitelně šikovný. Fakt nepotřebuje takový vzor, jaký máme momentálně doma.
Můj ex muž totiž doma len leží, jí a spí. Nehne prstem, za nic na světě, protože je unavený z práce. Víte, když já ráno vstanu a odvedu kluka do školy, tak pak jdu do práce, kde vlastně jen ležím na gauči, piju koňak a kouřím doutníky. Já vlastně nemám nárok být unavená. Má práce nemá žádnou váhu a pokud jde o dítě a domácnost, to je přece jen flákárna. A krom toho- je to moje povinnost, jsem přece ženská, tak bych měla držet hubu a koště. A RODIT.
On chce dítě za každou cenu a není schopen si ho nějak logicky vyargumentovat. Vůbec ho nezajímá, že dítě potřebuje péči a že stojí velikou spoustu peněz. Promiňte, ale já nepatřím mezi ty ženy, co rodí jako v kočičím pelechu a pak nemají na plenky. Já počítám. A vím, že druhé dítě je nad moje finanční možnosti. A já odmítám přivést na svět dítě, abych mu pak musela říkat věci jako: "Nemůžeš jet s ostatními dětmi na výlet, nemáme na to peníze."

Strašně moc jsem chtěla druhé dítě. Dokud jsem nezjistila, že mě podvádí s o třicet let starší a třicet kilo těžší paní... A pak se mi začaly otevírat oči a já zjistila, jak bídný ten můj vztah je. A nejkrutější bylo zjištění, že jsem jeho lejdy zaplatila ne jeden výlet... Víte, on vydělá třikrát víc než já, ale týden po výplatě si "půjčuje" peníze ode mě. A pak s babi jezdí na romantické výlety.
A mně nekoupí ani kytku a jediné, na co se zmůže je: "Mamko, vykuř mi ho..."

Bože, já jsem tak ráda, že jsme se rozešli...
Proč jsem s ním byla?

Už je konec.
Ale ne pro mě.
Pro mě je to nový začátek, na který se neuvěřitelně těším.
Už nebudu nikomu sloužit, na nikoho se ohlížet. Na nějakou dobu budu jen já a syn. A svoboda. A čas sama na sebe.