Obžerství

19. listopadu 2017 v 8:06 | Špekulka |  Když je jídlo silnější
Víte, já nikdy nebyla hubená.
Od malička jsem byla tlustá a až v pubertě jsem se vzpamatovala a začala na sobě makat. Vyšlo mi to a já byla šťastná.
Po porodu jsem se ale bohužel vrátila ke starým návykům a přibrala neuvěřitelných 40 kg. Za rok.
Říká se, že člověk se k takové váze neprožere jen tak.
Pokud člověk tohle udělá, někde v hlavě je problém.
A já věřím, že tomu tak je.
Po porodu jsem byla šíleně nervově vypjatá. Ne, nepatřím mezi ty matky, co se hroutí, když jim dítě v noci pláče. Šlo o to, že mě pronásledoval bývalý. Člověk, co mi odrovnal psychiku a kterého jsem se neskutečně bála.
Věděla jsem, že jím víc, než bych měla, ale netušila jsem, jak strašně zlé to je.
Když jsem šla rodit, měla jsem asi 75 kg. A když jsem se asi 14 měsíců poté vážila, měla jsem neskutečných 115 kg.
A nejšílenější na tom je, že dokud jsem neviděla svou fotku, vůbec jsem nevěděla, jak moc jsem nakynula.
Prohlížela jsem si fotky z oslavy prvních narozenin mého syna.
Co to sakra je za obludu???
To seš ty, milá Špekulko.

Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Jak jsem to mohla dopustit?
Rozhodla jsem se, že s tím okamžitě musím něco dělat.
Už je to šest let a moje skóre? Současná váha 125 kg....

Vždycky si řeknu, že na sobě musím makat, že musím začít snídat (nesnídám), svačit (nesvačím) a obědvat (neobědvám).
Můj problém je, že jsem líná si ráno udělat snídani. Udělám snídani synovi, připravím ho do školy a na sebe kašlu. V práci svačím kafe a cigáro a když přijdu z práce, udělám synovi svačinu, kopnu do sebe kafe a pak se píšou úkoly, jde se ven... Pak se připravý večeře, uklidí se, vykoupe zvířátko, přečte se mu pohádka a je půl deváté. A já se vrhám na bílej sex.
Myšlenky na jídlo se mi honí hlavou celý den. To si dám a to si dám.... Už se na to těším...
Už jen to, že jím jednou denně je dost katastrofa. Ale to JAK jím, to je šílenství.
A já si nedokážu pomoct.
Začne to tím, že si dám zdravou večeři. Třeba tofu zapečené se zeleninou. Ale mám pořád hlad. Tak sáhnu po dietních sucharech. A pak si řeknu, že když jednou uklouznu, nic se nestane. A dám si čokoládovou tyčinku. A je to v hajzlu. Moje hlava přepne a nějaký hlas uvnitř na mě křičí, že to stejně nikdy nedokážu, tak nemá smysl se mučit.
A už to jede. Rohlíky s tvarůžkama, párky, salám, čokoláda, křupky, jablečný džus, škvarky... Sežeru vše, co mi přijde pod ruku.
Ze začátku vím, že to je špatně a neměla bych to dělat, ale moje rozumná část, která mě prosí, ať se nepřejídám v jisté chvíli umlkne a já nepřemýšlím. Jen jím. Čím víc, tím jsem spokojenější.
A když to prasáctví skončí a já mám konečně dost, přijdou výčitky. Samozřejmě doprovázené bolebřichem a pálením žáhy.

A takhle to jde den za dnem a já nevím, co s tím.
Někdy jsem schopná se držet, třeba dva týdny cvičit, jíst pravidelně, ale pak se vše vrátí k normálu. A vždycky to začne myšlenkou, že jedno uklouznutí mi neublíží....

Já vím, tohle je asi problém, který by mi měl pomoct vyřešit psycholog, ale bydlím půl hodiny autem od města a nemám na to čas. Vážně ne. Sice zatím ještě bydlím s bývalým, ale prakticky jsem na dítě sama. Vozím ho do školy i kroužků, chodím do práce a práci si nosím i domů, abych vydělala peníze navíc. A péče o syna mi zabírá hodně času. O mě se rodiče moc nestarali. Máma neměla čas a ten hmmm... Otec... Byl v jednom kuse na šrot. A já chci, aby syn měl jiné dětství. A tak s ním trávím hodně času, chci aby měl hodně pohybu, zdravé jídlo, výlety, zážitky.... Chci, aby měl co potřebuje a chci aby měl i nějaký nadstandart, protože já jako dítě neměla nic. Neměla jsem kolo, neměla jsem kloudné oblečení, ani zimní boty.
Někdy si říkám, že bych měla myslet trochu víc na sebe. Pořád se starám jen o ostatní a já jsem uštvaná a vyčerpaná.

Je ale pravda, že za to hodně může i fakt, že žiju s bývalým. Žít s ním je pro mě těžké, strašně moc se těším na leden, až se odstěhuje. Jeho přítomnost mě dusí. Navíc nemůžu dělat věci, co bych chtěla. Například relax a meditace. Pro něj je to k smíchu a vždycky mi to ofrflá. Takže o józe a meditační hudbě si můžu nechat jen zdát. Nemluvě o tom, že André Rieu mě dobíjí energií a zbavuje mě napětí. Ale s ním to dělat nemůžu. Protože pak jen chodí s čumákem nahoru a kroutí hlavou se slovy: "ježíší, to je p**ovina."
Nemůžu se kouknout na dobrý film, protože vždycky řekne to samé: "ježíší, to je p**ovina."
Takže Zlodějka knih, Všemocný, Jih proti severu, Počátek, Hrabě Monte Christo.... Všechno to jsou podle něj nesmysly. I když on to formuluje jinak. Jediné, co je podle něj v pohodě je Major Zeman a Četnické humoresky...

Bože, tolik se těším, až vypadne. Konečně se začnu věnovat sobě, nebudu mu dělat služku a budu dělat to, co těší mě. Budu moc meditovat a zase cvičit. Budu se moct dívat na filmy, které mám ráda a budu si moct pouštět muziku, co se mi líbí. Začnu znova malovat. Včera jsem po třech letech vzala do ruky skicák a tužku a bylo mi skvěle. Do půlnoci jsem si uvolňovala ruku skicováním.

Až ten blbec odejde, začnu znova. Vlastně... Už po malých krůčcích začínám, ale až se odstěhuje, upravím celý byt, namaluju si do něj obrazy a koupím pár dekorací, které mi on neschválil.
Už je to spoustu let, co jsem sobě samé neudělala radost a já jsem se rozhodla, že s takovým životem končím. I já si zasloužím být spokojená a věřím tomu, že až si dám do pořádku hlavu, budu schopná se svojí váze lépe postavit.
Nechci se přejídat. Už jen z té představy, kolik toho sním je mi zle.
Je to hnus, ale jakmile začnu, nedokážu přestat, dokud nejsem plná k prasknutí.
Už to takhle nechci.
Je to běh na dlouhou trať a je to tvrdý boj. Ale musím se tomu už konečně postavit a nevzdávat to pořád.
I můj syn by si zasloužil mít hezkou mámu.
 

Rozchod

15. listopadu 2017 v 21:27 | Špekulka |  Deník
Velice se omlouvám za svou neaktivitu.
Jelikož jsem sama na dítě, mám drasticky málo času. A poslední týdny jsou náročné nejen časově, ale i emočně.
Asi před šesti týdny jsme se totiž rozešli s přítelem.
Víte, on mě celou dobu podváděl se starší paní ( a podstatně tlustější) a já už to neunesla.
Celé roky dělám svému drahému jen služku a on mi není schopen ani poděkovat. Natož aby mě třeba pohladil... Raději běží za tou svojí starou potvorou.
Pořád jsem před tím zavírala oči a lepila si nervy čokoládou... Kvůli malému.
Ale už jsem pochopila, že synovi bude líp, když budeme sami a bez hádek, než s tím blbem, co nám jen lže, půjčuje si od nás peníze a nevrací a dělá si z nás sluhy....
Už nemůžu, jsem vyčerpaná.
A on do toho chtěl dítě. Ale já řekla NE!!!
Proč bych měla dát dítě nekomu, kdo si mě neváží, neustále mi lže a není schopen po sobě ani uklidit talíř do dřezu?
A když můj drahý s definitivní platností pochopil, že potomek nebude, začal chlastat.
A to byla poslední kapka.
Můj teď už ex trvá na dítěti a přes to nejede vlak. Ale není mi schopen vysvětlit, proč ho tolik chce.
Doma mi s ničím nepomůže, jen dělá neuvěřitelnej bordel, synovi nepřečte ani pohádku, natož aby s ním třeba udělal úkol... K čemu jako chce další dítě, když o něj stejně ani nezakopne?

Ach jo, nemá smysl to řešit. Jsem unavená. Peníze, které jsem šetřila celý rok na Vánoce mi můj drahý prokakal. A ještě má tu drzost se tvářit uraženě....

V lednu se stěhuje a já zůstanu se synem sama. Bože, tolik se na to těšíme.

Já konečně budu mít čas i na sebe. Začínám zase cvičit a dávám si bacha, co jím. Jakmile Jeho Veličenstvo vypadne, začnu znova žít. Udělám nějaké změny v bytě, zkrášlím to tu. Nechám si udělat nový sestřih. Zavolám opraváře na věci, které mi roky slibuje opravit, Vymaluji synovi pokoj. A když už jsme u barev.... Začnu znova malovat! Od té doby, co jsem s Jeho Veličestvem jsem neměla štětec v ruce. Nebyl na to čas.
Musela jsem dělat služku.
Inu, nemusela...
Ale mám psychický problém a Jeho Veličenstvo to moc dobře ví- já potřebuji mít uklizeno. Nesnesu bordel. A Jeho Veličenstvo rádo rozlévá pivo, když má upito. A všeude se válejí lahve od piva, pivo je vylité na zemi, na gauči, na lince.... Jiná by mu to otřískala o hlavu, ale jí husa polykám slzy a uklízím.
Jsem vyčerpaná, protože když je doma ON, musím neustále uklízet a všechno mu připravovat.
Mamko, dones mi pivo.
Mamko, mám hlad.
Mamko, zapomněl jsem si něco v autě, seběhni schody a přines.
Mamko, ten koš je nějakej plnej...
Mamko utři to kafe, co jsem vylil...
Mamko dones mi kapesníky...
Mamko uvař mi čaj...

Je paradox že můj malý prvňáček ani zdaleka nepotřebuje tolik péče, jako ten dospělý mužský. Nebo snad "mužský"?
Jsem hrdá na to, jak syna vychovávám. V šestiletech po sobě uklízí nádobí, utírá prach, vysává, zametá a dokonce mi pomáhá s úklidem v koupelně. Je neuvěřitelně šikovný. Fakt nepotřebuje takový vzor, jaký máme momentálně doma.
Můj ex muž totiž doma len leží, jí a spí. Nehne prstem, za nic na světě, protože je unavený z práce. Víte, když já ráno vstanu a odvedu kluka do školy, tak pak jdu do práce, kde vlastně jen ležím na gauči, piju koňak a kouřím doutníky. Já vlastně nemám nárok být unavená. Má práce nemá žádnou váhu a pokud jde o dítě a domácnost, to je přece jen flákárna. A krom toho- je to moje povinnost, jsem přece ženská, tak bych měla držet hubu a koště. A RODIT.
On chce dítě za každou cenu a není schopen si ho nějak logicky vyargumentovat. Vůbec ho nezajímá, že dítě potřebuje péči a že stojí velikou spoustu peněz. Promiňte, ale já nepatřím mezi ty ženy, co rodí jako v kočičím pelechu a pak nemají na plenky. Já počítám. A vím, že druhé dítě je nad moje finanční možnosti. A já odmítám přivést na svět dítě, abych mu pak musela říkat věci jako: "Nemůžeš jet s ostatními dětmi na výlet, nemáme na to peníze."

Strašně moc jsem chtěla druhé dítě. Dokud jsem nezjistila, že mě podvádí s o třicet let starší a třicet kilo těžší paní... A pak se mi začaly otevírat oči a já zjistila, jak bídný ten můj vztah je. A nejkrutější bylo zjištění, že jsem jeho lejdy zaplatila ne jeden výlet... Víte, on vydělá třikrát víc než já, ale týden po výplatě si "půjčuje" peníze ode mě. A pak s babi jezdí na romantické výlety.
A mně nekoupí ani kytku a jediné, na co se zmůže je: "Mamko, vykuř mi ho..."

Bože, já jsem tak ráda, že jsme se rozešli...
Proč jsem s ním byla?

Už je konec.
Ale ne pro mě.
Pro mě je to nový začátek, na který se neuvěřitelně těším.
Už nebudu nikomu sloužit, na nikoho se ohlížet. Na nějakou dobu budu jen já a syn. A svoboda. A čas sama na sebe.

Zatmění mozku

22. října 2017 v 8:50 | Špekulka |  Když je jídlo silnější
Jsem na sebe naštvaná, protože nejsem schopná odolat jídlu.
Vždycky si říkám, že až zase budu mít chuť se přežrat, musím si uvědomit, co to se mnou udělá.
Musím myslet na to, že se mi jídlo ukládá hlavně na zadku a břiše.
Po té prasácké hostině mi bude zle od žaludku.
Budu pořád funět a šíleně se potit.
Kvůli mastodontí prdeli si nebudu moct koupit nic hezkého na sebe.
Dřív nebo později se bude můj sysn stydět za to, že má vyžranou mámu.
A co je nejdůležitější- totálně si odrovnám zdraví.
Pořád si tyhle věci opakuju, aby mi to pomohlo se nepřežírat.
Potíž je, že jakmile mě něco trochu rozhodí, tak se mi v hlavě něco přecvakne a žeru.
A teď je to harcore, jelikož jsem se po třech letech hádání definitivně rozešla s přítelem a jsem z toho na prášky. Ne z toho, že vztah skončil, ale z toho, že se odstěhuje až v lednu a já bych ho nejradši vykopala hned.... Jen bych ráda podotkla, že má postava v rozchodu roli nehrála. Jeho padesáti letá milenka je podstatně obéznější než já... Však o tomto tématu se mohu více rozpovídat v deníku...
Pořád se snažím hlídat, ale pak přijde zvláštní stav. V ruce držím třeba nějakou čokoládovou tyčinku s karamelem. Koukám na ni a říkám si, že si to nedám. Nestojí mi to za to. Není to zdravé, ničím se tím....
Ale když si kousnu nic se nestane, člověk na sebe přece nesmí být tak přísný....
Snědla jsem ji celou.
A už jsem v tranzu.
Nevidím, neslyším, nepřemýšlím.
Chci další tyčinku a pak ještě jednu.
A teď už je jedno, co budu jíst, když už jsem porušila dietu.
Takže si dám toustíky s majonézou. A dorazím se pytlíkem brambůrek. A na finále zabořím lžíci do Nutely. Tak pětkrát.
A pak se mi začne rozsvěcet v hlavě a já koukám na tu spoušť.
Začíná se mi dělat zle od žaludku.
Jak jsem se sakra mohla takhle nacpat???
V okamžiku, kdy do sebe láduju jídlo horem dolem vůbec nepřemýslím. Je to, jako bych měla okno. V hlavě se mi prostě zhasne a ta chvíle, kdy jím je jakoby v mlze.
Myslím, že jsem na jídle závislá.
Mám problém, ale chci ho řešit.
Pořád si jen říkám že v pondělí začnu. No tak od dalšího měsíce, od nového roku, až mi skončí menzes....
Tak jsem oficiálně začala dnes.
Dnes jsem si se synem udělala zdravou snídani (jemu velice dbám na jídlo a pohyb, aby nedopadl jako já) a budu se snažit nic nepodělat.
Ode dneška budu pravidelně přispívat na blog nejen své snažení, ale taky sem budu hodně psát o věcech, co mě trápí. Myslím, že i to mi pomůže, asi se fakt potřebuju vykecat a blog je proto ideální, protože vše povídám lidem, kteří neví, kdo jsem.
Musím to zvládnout, jinak mě za pár let budou muset vysekat z bytu hasiči a vytáhnout jeřábem.
A to já nechci.
Musím zatnout zuby a myslet na to, že ten hlas v mé hlavě, který mi říká, že na to nemám, je zatracenej ulhanej sráč.
 


Úvod

16. října 2017 v 18:02 | Špekulka |  Úvod
Ahoj.
Vítám Tě na mém blogu.
Jsem Špekule.
Jako malá jsem nechtěla jíst. A dodnes si pamatuji na to, jak mi otec vyhrožoval nemocnicemi a injekcemi, když nebudu jíst.
A tak jsem se nutila jíst, protože jsem se bála, že jinak budu muset být v nemocnici.
Můj otec byl hodně pohodlný.
Rád si dal nerušeně pivo (hodně piva) u televize a tak mi pořídil herní konzoly.
Nosil mi jídlo, abych dala pokoj.
Jedla jsem tlačenku, hranolky, Nutelu rovnou ze sklenice, vlašák a taky pizzu.
A nevěděla jsem, že to je špatně.
Bylo mi asi sedm a celé dny jsem trávila zavřená ve svém pokoji s jídlem.
Neměla jsem kamarády, se kterými bych šla ven, byla jsem divná.
Nechodili jsme na výlety nebo třeba jen na hřiště. Otci se nechtělo. Máma byla pořád v práci.
A tak jsem ve třinácti letech měla devadesát kilo.

Moje máma byla nešťastná a bála se otci odporovat.
Když mi bylo patnáct, měla máma už všeho dost.
Rozvedla se a odstěhovala se se mnou.
Poznala jsem nové lidi na střední škole.
Byli moc fajn, ale nestíhala jsem jim.
Moji nový kamarádi chodili tančit.
Taky hráli tenis a chodili spolu plavat.
A taky spolu chodili nakupovat oblečení.

A tohle všechno jsem strašně moc chtěla taky, ale moje metrákové tělo mi to nedovolilo.
Bylo mi patnáct a vážila jsem 128 kilogramů.
Při sto šedesáti centimetrech...
A řekla jsem DOST!

Začala jsem cvičit.
Bylo to strašné. Po pěti minutách jsem myslela, že omdlím.
Začala jsem si plánovat jídlo.
Jedla jsem pravidelně a zdravě.
Měla jsem hlad a tělo mě bolelo od cvičení.
Chtěla jsem to vzdát, ale v té době jsem našla skvělého kamaráda, který mě nenechal to vzdát.
Dostala jsem od něj cvičební stroj a pak mi pomáhal se cvičením.
Ze začátku pro mě bylo peklo běžet deset minut.
Vážně jsem myslela, že umírám.

Ale věci se daly do pohybu.
Když jsem se dostala na váhu 110 kg, už jsem byla na cvičení zvyklá a a dokonce mě začalo bavit.
Když jsem vážila 90 kg, tak jsem denně chodila běhat.
Navíc mě kamarád bral tančit.
Dokázala jsem tančit celou noc bez toho, abych se zadýchala.
Začali jsme spolu chodit na squash.
A taky do bazénu.
Styděla jsem se jít do plavek, ale kamarád mě podpořil.
Říkal, že se nemám za co stydět, protože tvrdě makám.
Když jsem vážila 75 kilogramů, byla jsem šťastná.
Ano, při mé výšce to stále bylo hodně.
Ale já měla neuvěřitelně vypracované tělo a perfektní kondici.
Měla jsem úplně nový šatník.
Byla jsem krásná.
Nádherná.
Kluci se za mnou otáčeli.
Byla jsem na sebe tak hrdá.
Sedm let jsem si hlídala postavu.

A pak se v mém životě objevila láska.
A dopadla zle...
Má láska mě odstřihla od rodiny i přátel.
Prostě mi vzala mobil a nikam jsem nesměla.
Přišla jsem o přátele.
Byla jsem těhotná, hladová, zavřená v komoře a bitá.
Nejedla jsem někdy i týden.
Pořád jsem myslela jen na svoje nenarozené dítě.
Co když bude z nedostatku živin postižené?

Zachránili mě.
Vysvobodili mě z malé komůrky a odvedli k mámě.
Narodil se mi syn.
Zdravý syn.
Moje světýlko.

Myslela jsem, že budu mít klid.
Ale otec syna dělal zle.
Vyhrožoval, čekal na mě, křičel.
Psal hnusné SMS: DÁVEJ SI BACHA, ABY SE TI MALEJ NEZTRATIL!

Na policii mi řekli, že pes který štěká, nekouše.
Že nemůžou řešit každou blbinu.
Ale vždyť stalking je trestný čin!
NEZÁJEM.

Koupila jsem si vodku a nalila si panáka.
A podívala jsem se na miminko v postýlce.
Tohle mu nemůžu udělat.
Má jenom mě.
Vodku jsem vylila a koupila jsem si čokoládu.
A koláč.
A hranolky a smažák.
A koblihu a salám s pěti rohlíkama...
A nedokázala jsem přestat.
A o dva roky později jsem vážila 125 kilo. Což je téměř o padesát kilo víc, než když jsem šla rodit.

A znovu jsem řekla DOST.
A už je to pět let a ničeho jsem nedosáhla.
Snad jen toho, že se stále držím na stejné váze.
Chci zhubnout.
Ale jsem závislá na jídle.
A vím, že mám problém.

A proto se zrodil tento blog.
Chci se podělit o své pocity.
Chci se podělit o to, jaké to je, být tlouštíkem.
O to, co se zlouštíkovi děje v hlavě.
A hlavně chci na tomto blogu veřejně hubnout.

Přála bych si najít čtenáře, kteří by mě podpořili dobrým slovem.
A třeba se mi podaří najít i někoho, kdo by se do boje pustil se mnou.

Jsem Špekulka.

Ale už jí nechci být.

Kam dál