Zatmění mozku

Neděle v 8:50 | Špekulka |  Když je jídlo silnější
Jsem na sebe naštvaná, protože nejsem schopná odolat jídlu.
Vždycky si říkám, že až zase budu mít chuť se přežrat, musím si uvědomit, co to se mnou udělá.
Musím myslet na to, že se mi jídlo ukládá hlavně na zadku a břiše.
Po té prasácké hostině mi bude zle od žaludku.
Budu pořád funět a šíleně se potit.
Kvůli mastodontí prdeli si nebudu moct koupit nic hezkého na sebe.
Dřív nebo později se bude můj sysn stydět za to, že má vyžranou mámu.
A co je nejdůležitější- totálně si odrovnám zdraví.
Pořád si tyhle věci opakuju, aby mi to pomohlo se nepřežírat.
Potíž je, že jakmile mě něco trochu rozhodí, tak se mi v hlavě něco přecvakne a žeru.
A teď je to harcore, jelikož jsem se po třech letech hádání definitivně rozešla s přítelem a jsem z toho na prášky. Ne z toho, že vztah skončil, ale z toho, že se odstěhuje až v lednu a já bych ho nejradši vykopala hned.... Jen bych ráda podotkla, že má postava v rozchodu roli nehrála. Jeho padesáti letá milenka je podstatně obéznější než já... Však o tomto tématu se mohu více rozpovídat v deníku...
Pořád se snažím hlídat, ale pak přijde zvláštní stav. V ruce držím třeba nějakou čokoládovou tyčinku s karamelem. Koukám na ni a říkám si, že si to nedám. Nestojí mi to za to. Není to zdravé, ničím se tím....
Ale když si kousnu nic se nestane, člověk na sebe přece nesmí být tak přísný....
Snědla jsem ji celou.
A už jsem v tranzu.
Nevidím, neslyším, nepřemýšlím.
Chci další tyčinku a pak ještě jednu.
A teď už je jedno, co budu jíst, když už jsem porušila dietu.
Takže si dám toustíky s majonézou. A dorazím se pytlíkem brambůrek. A na finále zabořím lžíci do Nutely. Tak pětkrát.
A pak se mi začne rozsvěcet v hlavě a já koukám na tu spoušť.
Začíná se mi dělat zle od žaludku.
Jak jsem se sakra mohla takhle nacpat???
V okamžiku, kdy do sebe láduju jídlo horem dolem vůbec nepřemýslím. Je to, jako bych měla okno. V hlavě se mi prostě zhasne a ta chvíle, kdy jím je jakoby v mlze.
Myslím, že jsem na jídle závislá.
Mám problém, ale chci ho řešit.
Pořád si jen říkám že v pondělí začnu. No tak od dalšího měsíce, od nového roku, až mi skončí menzes....
Tak jsem oficiálně začala dnes.
Dnes jsem si se synem udělala zdravou snídani (jemu velice dbám na jídlo a pohyb, aby nedopadl jako já) a budu se snažit nic nepodělat.
Ode dneška budu pravidelně přispívat na blog nejen své snažení, ale taky sem budu hodně psát o věcech, co mě trápí. Myslím, že i to mi pomůže, asi se fakt potřebuju vykecat a blog je proto ideální, protože vše povídám lidem, kteří neví, kdo jsem.
Musím to zvládnout, jinak mě za pár let budou muset vysekat z bytu hasiči a vytáhnout jeřábem.
A to já nechci.
Musím zatnout zuby a myslet na to, že ten hlas v mé hlavě, který mi říká, že na to nemám, je zatracenej ulhanej sráč.
 

Úvod

16. října 2017 v 18:02 | Špekulka |  Úvod
Ahoj.
Vítám Tě na mém blogu.
Jsem Špekule.
Jako malá jsem nechtěla jíst. A dodnes si pamatuji na to, jak mi otec vyhrožoval nemocnicemi a injekcemi, když nebudu jíst.
A tak jsem se nutila jíst, protože jsem se bála, že jinak budu muset být v nemocnici.
Můj otec byl hodně pohodlný.
Rád si dal nerušeně pivo (hodně piva) u televize a tak mi pořídil herní konzoly.
Nosil mi jídlo, abych dala pokoj.
Jedla jsem tlačenku, hranolky, Nutelu rovnou ze sklenice, vlašák a taky pizzu.
A nevěděla jsem, že to je špatně.
Bylo mi asi sedm a celé dny jsem trávila zavřená ve svém pokoji s jídlem.
Neměla jsem kamarády, se kterými bych šla ven, byla jsem divná.
Nechodili jsme na výlety nebo třeba jen na hřiště. Otci se nechtělo. Máma byla pořád v práci.
A tak jsem ve třinácti letech měla devadesát kilo.

Moje máma byla nešťastná a bála se otci odporovat.
Když mi bylo patnáct, měla máma už všeho dost.
Rozvedla se a odstěhovala se se mnou.
Poznala jsem nové lidi na střední škole.
Byli moc fajn, ale nestíhala jsem jim.
Moji nový kamarádi chodili tančit.
Taky hráli tenis a chodili spolu plavat.
A taky spolu chodili nakupovat oblečení.

A tohle všechno jsem strašně moc chtěla taky, ale moje metrákové tělo mi to nedovolilo.
Bylo mi patnáct a vážila jsem 128 kilogramů.
Při sto šedesáti centimetrech...
A řekla jsem DOST!

Začala jsem cvičit.
Bylo to strašné. Po pěti minutách jsem myslela, že omdlím.
Začala jsem si plánovat jídlo.
Jedla jsem pravidelně a zdravě.
Měla jsem hlad a tělo mě bolelo od cvičení.
Chtěla jsem to vzdát, ale v té době jsem našla skvělého kamaráda, který mě nenechal to vzdát.
Dostala jsem od něj cvičební stroj a pak mi pomáhal se cvičením.
Ze začátku pro mě bylo peklo běžet deset minut.
Vážně jsem myslela, že umírám.

Ale věci se daly do pohybu.
Když jsem se dostala na váhu 110 kg, už jsem byla na cvičení zvyklá a a dokonce mě začalo bavit.
Když jsem vážila 90 kg, tak jsem denně chodila běhat.
Navíc mě kamarád bral tančit.
Dokázala jsem tančit celou noc bez toho, abych se zadýchala.
Začali jsme spolu chodit na squash.
A taky do bazénu.
Styděla jsem se jít do plavek, ale kamarád mě podpořil.
Říkal, že se nemám za co stydět, protože tvrdě makám.
Když jsem vážila 75 kilogramů, byla jsem šťastná.
Ano, při mé výšce to stále bylo hodně.
Ale já měla neuvěřitelně vypracované tělo a perfektní kondici.
Měla jsem úplně nový šatník.
Byla jsem krásná.
Nádherná.
Kluci se za mnou otáčeli.
Byla jsem na sebe tak hrdá.
Sedm let jsem si hlídala postavu.

A pak se v mém životě objevila láska.
A dopadla zle...
Má láska mě odstřihla od rodiny i přátel.
Prostě mi vzala mobil a nikam jsem nesměla.
Přišla jsem o přátele.
Byla jsem těhotná, hladová, zavřená v komoře a bitá.
Nejedla jsem někdy i týden.
Pořád jsem myslela jen na svoje nenarozené dítě.
Co když bude z nedostatku živin postižené?

Zachránili mě.
Vysvobodili mě z malé komůrky a odvedli k mámě.
Narodil se mi syn.
Zdravý syn.
Moje světýlko.

Myslela jsem, že budu mít klid.
Ale otec syna dělal zle.
Vyhrožoval, čekal na mě, křičel.
Psal hnusné SMS: DÁVEJ SI BACHA, ABY SE TI MALEJ NEZTRATIL!

Na policii mi řekli, že pes který štěká, nekouše.
Že nemůžou řešit každou blbinu.
Ale vždyť stalking je trestný čin!
NEZÁJEM.

Koupila jsem si vodku a nalila si panáka.
A podívala jsem se na miminko v postýlce.
Tohle mu nemůžu udělat.
Má jenom mě.
Vodku jsem vylila a koupila jsem si čokoládu.
A koláč.
A hranolky a smažák.
A koblihu a salám s pěti rohlíkama...
A nedokázala jsem přestat.
A o dva roky později jsem vážila 125 kilo. Což je téměř o padesát kilo víc, než když jsem šla rodit.

A znovu jsem řekla DOST.
A už je to pět let a ničeho jsem nedosáhla.
Snad jen toho, že se stále držím na stejné váze.
Chci zhubnout.
Ale jsem závislá na jídle.
A vím, že mám problém.

A proto se zrodil tento blog.
Chci se podělit o své pocity.
Chci se podělit o to, jaké to je, být tlouštíkem.
O to, co se zlouštíkovi děje v hlavě.
A hlavně chci na tomto blogu veřejně hubnout.

Přála bych si najít čtenáře, kteří by mě podpořili dobrým slovem.
A třeba se mi podaří najít i někoho, kdo by se do boje pustil se mnou.

Jsem Špekulka.

Ale už jí nechci být.

Kam dál

Reklama